Před dvaceti lety jsem byla na svatební cestě v Paříži. Procházeli jsme se podél břehu řeky Sieny, kterou lemovaly prodejní stánky se starožitnostmi. Mám hrozně ráda to slovo " Bleší trh " . Padla mi tu do oka titulní stránka prvního vydání módního časopisu francouzské Elle. 

Některé věci na nás prostě a nevysvětlitelně působí. Musíme je mít, aniž bychom věděli proč. Protože to jsou věci, které potřebují čas, aby dozrály. Nevíme, co z nich vyroste a jaké ponesou ovoce, a zda vůbec bude úroda. Necháme je tedy ladem, buďto časem shnijou anebo se promění v dobré víno.

Teď nemluvím o svém manželství, i kdyby se to zdálo být na místě. Chtěla bych vám popsat život s prvním výtiskem časopisu Elle.

" Elle "

Název v překladu z francouzštiny znamená "ona" je to módní magazín pro ženy, založený roku 1945 ve Francii. Je to zvláštní, protože ten časopis má datum vydání 1941 a je z doby 2. světové války.

Přijde mi to krásné a surové zároveň, ale i v dobách válek bychom my ženy měly mít čas na sebe a své rozmary. Možná právě proto, že když se přestaneme hýčkat krásnými pocity, začneme mít duši prázdnou a tu prázdnotu zaplní nenávist a hněv.

Moc jsem si přála, tenkrát na pravém břehu Sieny, aby to bylo ... než nás smrt rozdělí, napořád. Věřila jsem tomu a nevěděla co nás čeká, všechno jsme měli před sebou. Když zpětně listuji tím, co nám život napsal, nemohu být vice šťastná. 

VZPOMÍNKA NA PAŘÍŽ

Byli jsme mladí, měli jsme sny a snažili si je plnit. Tu dobu jsem trávila v Paříži na svatební cestě. Jeden z mých snů se stal skutečností a já se procházela ulicemi podél břehů Sieny, kterou lemovali bukinisté. Bedna vedle bedny, to byli stánky zaplněné starými knihami, pohlednicemi a novinami. Pouliční antikváři měli své krámky rozložené na zábradlí nad řekou a jejich otevírací doba se řídila sluncem. Tak tikal pouliční prodej, od soumraku do úsvitu tenkrát, v roce 2003. Staré věci mi přijdou krásné a mám moc ráda bleší trhy. Ráda se v nich na chvilku ztrácím a v tom objevování minulosti nacházím kousky sebe. Proto mi padla do oka titulní stránka francouzského módního časopisu.Některé věci na nás prostě a nevysvětlitelně působí. Musíme je mít, aniž bychom věděli proč. Jsou to věci, které potřebují čas, aby dozrály. Nevíme, co z nich vyroste, jaké ponesou ovoce a zda bude úroda. Necháme je tedy nějaký čas ležet ladem. Nemusí se stát nic, anebo se promění v dobré víno. Nemluvím teď o svém manželství, i když by se to tak mohlo zdát. Chtěla bych popsat jednu zdánlivou maličkost, která mě od té doby provází životem. Seznámím Vás se svým starým číslem magazínu Elle.

HELLE!

Čtyři písmena, které dnes každý zná. Název je v překladu z francouzštiny a znamená "ONA". Módní magazín pro ženy, založený roku 1945 ve Francii. Jen to slovo napovídá, že obsah bude vesměs Elegantní. Záhadou pro mě asi navždy zůstane datum vydání mé Elle z doby druhé světové války, konkrétně z jara roku 1941.

Doba to nebyla nijak jednoduchá. Francii sužovala spojenecká válka a potraviny byly na příděl. Přijde mi to krásné a surové zároveň, ale i v dobách válek bychom my ženy, měly mít čas na sebe a své rozmary. A právě proto, víc než kdy jindy, potřebovaly ženy
krásu, sny a touhy, tak jako dnes. Když se přestaneme hýčkat krásnými pocity, začneme mít duši prázdnou a tu prázdnotu zaplní nenávist a hněv, a to nikdy nepřináší nic dobrého. Díky Elle se k nám dostává tohle poselství a více jak 70let nám ukazuje cestu. Jsem přesvědčená, že Elle přispěla ke vzrůstající ženské síle a pomohla ženám vyjít z války s nadějí na nový život.

První magazín obsahoval pouze dvacet stran. Redakční práce porušovala principy typické pro svou dobu. Například méně rubrik ve prospěch přesných informací, módní zaměření spíše na osobnosti než na výtvory a některé z nich přímo podporovala nebo objevila. Málo známý je právě příběh z konce 40.let, kdy jeho zakladatelka Héléne Lazareffová potkala na nádraží špatně oblečenou brunetku, které nabídla udělat několik fotek. A tak se Brigitte Bardot v osmnácti letech, ještě před tím, než natočila jediný film, stala senzací Paříže.

Elle byla jedním z mála, které podpořily revoluční pánský střih Coco Chanel, nebo začínajícího Pierra Cardina autora kolekcí, které nesou název Pret – a – porter, tedy rázné a jednoduché "vezmi a nos" je revolucí v módním průmyslu blíž širší veřejnosti tak, jak si ji známe dnes. O něco pozdější vydání obsahovala barevné fotografie původem z New Yorku, čímž se vzdálila od jiných módních magazínů té doby, ve kterých vycházely pouze černobílé fotografie.

CO ŽIVOT SEMELLE…

Tenhle starý výtisk na své znovuobjevení trpělivě čekal v mé knihovně téměř dvacet let. Ve francouzském originálu ke mně promlouval jen prostřednictvím obrazů. Jeho přítomnost mě přitahovala a nevědomě probouzela touhu porozumět výrazům, "Haute Couture" nebo "Pret – a – porter". Především mi pomohl definovat ženskou eleganci tak, jak jsem ji přijala, jako součást sebe samé a své vlastní sebe hodnoty. Dnes věřím, že je má 72 let stará Elle je mi rovnocenným partnerem, který mě moudře provádí vlastním sebepoznáním a za to jsem moc vděčná.

Časem jistě výtisk významně stoupl na ceně a získal patinu. I moje hodnoty se změnily. Se zráním nabýváme zkušeností a slovy klasika – Muži přicházejí a odcházejí, my ženy zůstáváme. Moc jsem si tenkrát přála, aby to bylo, dokud nás smrt nerozdělí. Ještě jsem viděla to, co máme před sebou. Když se teď ohlédnu zpět, neměnila bych vůbec nic z toho, co nám život napsal. Já a má Elle, která mě bude životem provázet dál zůstáváme spolu. Konečně jsem našla její místo a svůj smysl v životě. Titulní stránka zdobí, orámovaná můj současný domov. Jak by ne! Je to pocta její výjimečnosti. V mém domě má čestné místo, aby mi připomínala všechna ta společná léta. Vím, že to se mnou nebylo vždy snadné. Mám svůj styl, svoji hlavu, své hranice, své emoce a dokážu si vážit sama sebe. Dokonce by se mi chtělo napsat, že poznám kvalitní víno, ale to se pořád učím.